Žďárské vrchy (německy Saarer Berge) jsou vrchovina na rozhraní Čech a Moravy, jde o geomorfologický podcelek Českomoravské vrchoviny. Přibližně 60 % území je zalesněno. To je jeden z důvodů, proč zde v roce 1970 byla zřízena CHKO. Územím prochází hranice evropského rozvodí Labe – Dunaj. Z hornin převládají krystalické břidlice, jimiž místy prostupují rulové věže. Ve starších čtvrtohorách, v pleistocénu, na Žďárské vrchy působila vlivem mrazu denudace, která rozrušila granitový povrch a vytvořila kamenná moře. Odolnější místa denudaci přečkala a dodnes zůstaly různé skalní útvary například Čtyři palice, Dráteníčky, Zkamenělý zámek nebo nejvyšší vrchol Žďárských vrchů, Devět skal (836 m n.m.), což je skutečně skupina devíti skal, tvořících malé skalní město. Vrchol byl upraven tak, aby posloužil jako vyhlídka. Okolní stromy ho však přerostly.

Už v raném středověku tudy vedly důležité obchodní cesty, nicméně vyšší polohy byly osídleny až od 13. století. Ve 14. století se zde začalo těžit stříbro a to znamenalo značný příliv obyvatelstva nejen českého, ale i německého. Těžba skončila v 18. století. Půda je příznivá pouze na pěstování nenáročných plodin, např. brambor. Zemědělství se vesměs soustřeďuje na živočišnou výrobu. Častým jevem zejména na Sázavě byly tzv. hamry, kovárny s kladivy poháněnými vodou.

Nejvýznamnější památkou je poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou.